Převratné debutové album Guns N’ Roses z roku 1987 v sobě nese nejenom temnotu, ale taky odhodlání neuhýbat před celou pravdou bez ohledu na to, jak šeredná je. Jejich písně o drogách nejsou o euforii, ale o zapomnění („Mr. Brownstone“, „Nightrain“). Skladby o sexu se nevyžívají v samotném fyzickém aktu, ale spíš v moci s ním spojené („Anything Goes“). Když představí hymnu, její pozadí je přehlídkou špíny a mizerie („Paradise City“). A když zpívají baladu, doprovází ji paranoidní obavy, že tak čirá láska nemůže být skutečná („Sweet Child o’ Mine“).
Kapela tehdy působila jako protiváha uhlazeného pop metalu, který vládl žebříčkům a rozhlasovému vysílání – podobně jako Rolling Stones ve srovnání s popovějšími uskupeními na začátku 60. let. Appetite se ale takovým kapelám nejen komerčně vyrovnal, ale vlastně je i překonal. Vydláždil cestu drsnější estetice a do jisté míry i ničivému nástupu grunge o několik let později. Některé skupiny volnější hrou navodí pocit svobody, ale u Guns N’ Roses zní přímo výhružně.
