Kritika, která dříve hip hop ignorovala, si po vydání prvního alba skupiny A Tribe Called Quest, skvělého People’s Instinctive Travels and the Paths of Rhythm z roku 1990, začala všímat sofistikovaných a netradičních produkcí Q-Tipa a sebekritických rýmů Phife Dawga, které uměly rozpumpovat párty. Nicméně ta stejná kritika často přehlédla Tribeovy hluboké kořeny v undergroundové hiphopové scéně a jeho podstatné místo v historii černošské hudby obecně. The Low End Theory byl v mnoha ohledech vědomým pokusem napravit tato opomenutí. Kromě jiného je to také jedno z nejlepších hiphopových alb vůbec. The Low End Theory propojuje jazz s tvorbou podobně smýšlejících současníků newyorského rapu, jako jsou De La Soul a Brand Nubian. Čerpá úplně ze všeho – z davových improvizací jejich raných jamů v parku i z komplexní vědy zlaté éry rapových textů. Zaznamenává cestu od samplů Arta Blakeyho a mýtotvorných rýmů v „Excursions“ až po radostně rozmáchlou volnomyšlenkářskou skladbu „Scenario“.