Ačkoliv byly první dvě desky The Clash skvělé, nesly se v klasickém duchu punku, který v roce 1979 už působil lehce omezeně, až zaostale. Až když se kapela zavřela v improvizovaném studiu vedle autolakovny, tak začala zkoušet covery ve stylech, které byly mimo její komfortní zónu: reggae, soul, rockabilly, pub rock. Na London Calling vystřídalo experimentování přímočarost, což v praxi znamenalo, že se The Clash stali většími než punk samotný. London Calling není pozoruhodné jen tím, kolika hudebních žánrů se dotýká, ale především tím, jak přirozeně v nich kapela působí. Jsou tvrdí („Death or Glory“, „Hateful“), jsou nekomplikovaní („Revolution Rock“, „Lover’s Rock“), zpívají o společenských konfliktech („Clampdown“) a osobních vztazích („Train in Vain“ Micka Jonese). Jako by se snažili vykřičet, že to, co prožíváme vnitřně, je odrazem reality kolem nás. Společenské vnímání lokálního boje – chudí angličtí floutci hledají svou budoucnost v utahující se smyčce vyhlídek – se najednou stalo mezinárodním problémem pracující třídy obecně. S tím se dokázal ztotožnit každý obyčejný člověk.